Střední Asie

V 15. století se technika plovoucích barev na hladině vody objevila ve Střední Asii, pravděpodobně koncem vlády islámské dynastie Timurid, jejíž hlavním sídlem bylo město Herát v dnešním Afganistánu. Jiné zdroje uvádějí éru dynastie Shaybanid sídlící ve městě Samargand nebo Bukhara v dnešním Uzbekistánu. Technika byla označována jako Kâghaz-e Abrî (رىѧاب ذѧكاغ) nebo zjednodušeně jen abrî (ابرى) a je často zmiňována v několika historických překladech. Většina historických perských i tureckých textů, vztahujících se k této technice, používá rovněž označení Abri. 

Základem techniky je nanášení barev na povrch viskózní vodní lázně vyrobené rozpuštěním rosolovitých slizů různých rostlin. Jak se technika postupně vyvíjela, začali se používat různé nástroje ovlivňující malbu, např. hřebeny a drátky, kterými se barvy na hladině vzájemně pročesávaly a deformovaly. Výsledkem byly neuvěřitelně komplikované a fascinující vzory. Přímá souvislost s obdobnou starší čínskou nebo japonskou technikou nebyla dosud prokázána. 

Indie

V Indii byla Abri technika kombinována s „Aks“, což jsou různé kombinace mramorování s maskováním a šablonou. Vznikly tak jedinečné a vzácné formy miniaturní malby, které jsou spojovány hlavně s městem Decca a vládou dynastie Adil Shadi v 17. století. Historie techniky mramorování v Indii ale dosud čeká na podrobnější prozkoumání.

Turecko

Nejznámějším reprezentantem a zakladatelem osmanské školy Ebru je Mehmed Effendi (1680-1773), který v 18. století rozvíjel v technice Ebru vlastní mramorové motivy a zobrazování květin. Samotné označení techniky „Ebru“ se začalo používat v Turecku až v 19. století. Žák Ethema Effendi, Necmendin Okyay (1883-1976), který se stal prvním učitelem umění na Fakultě výtvarných umění v Istanbulu, se věnoval tradiční islámské kaligrafii v kombinaci s technikou Ebru a doplnil tradiční školu Ebru o květinové vzory. Jeho student, Mustafa Duzgunman (1920-1990), rozšířil květinové motivy svého učitele například o sedmikrásku. Uvedení výtvarníci jsou představitelé tradiční turecké školy Ebru předávané z učitele na žáka. Mezi známé umělce turecké školy také patří Sadik Effendi (?-1846). Tvrdí se, že se učil ve městě Bukhara a učil toto umění i své syny. Je mu přičítán rozvoj domácího průmyslu s dekorativním mramorovaným papírem a také rozvoj tiskařského průmyslu. Mramorované papíry byly vázány do svazků a prodávány podle hmotnosti. Při jejich výrobě často používali techniku mramorování s terpentinem