V 17. století evropští cestovatelé na Blízkém východě shromáždili ukázky mramorovaných papírů a soustředili je do alba „Amicorum“ („Přátelství“). Technika mramorování se dostala touto cestou do Evropy a stala se populární na vazbách knih a dekoračních papírech, kterými se potahovaly poličky, vnitřky skříní a zásuvek. Používáním mramorovaných papírů v knihařských dílnách k potahování knižních desek a zdobením knih touto technikou na stranách ořízky knižní vazby rozšířili uplatnění této techniky v novém odvětví, ve kterém se hojně používala v Evropě ještě počátkem 20. století. Unikátní metoda malby budila v Evropě pozornost u prvních renesančních vědců. Stručný popis techniky publikoval Athanasius Kircher v „Ars Magna Lucis et Umbræ“ v Římě v roce 1646 a rozšířil se tak po Evropě. Nejstarší popis v němčině nalezneme v knize „Deliciae Physico-Mathematicae und Philosophische Erquickstunden“ od Daniela Schwentera z roku 1671. Podrobná prezentace používání techniky evropskými knihaři byla zveřejněna i s ilustracemi v encyklopedii Denise Diderota a Jeana le Rond d´ Alemberta Sv. IV  z roku 1768. Umění mramorování se stalo velmi populárním řemeslem v 19. století, kdy Angličan Charles Woolnough vydal v roce 1853 svou knihu „Art of marbling" (Umění mramorování) zaměřenou hlavně na uplatnění této techniky v knihařství.

Denis Diderot,